O bezdomovcích ignorujících celou společnost, kteří svých chováním opakovaně obtěžují své okolí, zaměstnávají strážníky, zdravotníky a policisty bylo již napsáno mnoho. Nízkou vymahatelnost práva nespasí ani spousta právních norem. Je bohužel paradoxem doby, že stát vydává nové a nové normy, které však mnohdy již od samého počátku nejsou vymahatelné, o čemž se vedou diskuse a diskuse a …. Notoricky známý bezdomovec VT patří mezi svými k elitě, možná se již stal dokonce lídrem. Jen strážníci s ním přicházejí do kontaktu každý den, když jej vykazují z hotelů, bytových domů, či zdravotnických zařízení a občas jej transportují do protialkoholní záchytné stanice, která však nese svůj název spíše z nostalgie k časům svého vzniku, kdy ještě plnila svoji úlohu. Stav dotyčného, který bývá často pomočený, pokálený a pravidelně opilý není třeba více komentovat. Naposledy s ním přišli trochu netradičně do kontaktu strážníci v neděli ráno. Více již autentické a neotřelé vyjádření ze svodky strážníka služby OPIS, který vysílal hlídku služby PCO na signál do galerie:
„Před příjezdem hlídky na místo bylo z MKDS vidět světlo v místnosti za výstavním prostorem, a bylo patrné, že se zde někdo pohybuje. Úhel kamery dovoloval pozorovat pouze nohy neznámé osoby. Na přístupových místech nebyly hlídkou zjištěny stopy násilného vniknutí. Přes prosklené vstupní dveře strážníci viděli, že v místnosti za sálem leží kdosi na matracích. Na místo se dostavila odpovědná osoba. Ta nejprve muže spícího na matraci oslovila jako svého syna a zdálo se, že půjde spíše o rodinnou lapálii než o policejní záležitost. Tato představa ale vzala za své v okamžiku, kdy se muž po probuzení otočil a ze záhybů zimní bundy vykoukl na světlo boží hlídce dobře známý obličej pana VT. Intenzivní moment překvapení na okamžik ovládl celou scénu (byť u každého ze zúčastněných z poněkud jiného důvodu), ale strážníci se rychle stali pány situace. Na místo byla přivolána PČR a vzhledem k tomu, že pan VT do galerie nevnikl násilným způsobem a nezpůsobil zde žádnou škodu, nebyl v jeho činu spatřen kriminální delikt. Zda pan VT pronikl do galerie v touze po uměleckém zážitku, či čistě z pragmatického důvodu přespání v teple, je pro jeho neústupnou mlčenlivost velkou neznámou. Zlé jazyky nicméně tvrdí, že pan VT by pravděpodobně nepoznal díla Josefa Lady od neolitických jeskynních maleb a správná odpověď je tudíž nasnadě. Také způsob jakým se dostal do galerie je jedním z otazníků, visícím v prostoru mezi nebem a matičkou Zemí“.
Humor je nejspíš jedinou zbraní proti vyhoření těch, kteří každodenně řeší něco, co nemá řešení.
