Bezdomovectví očima MP
Bezdomovec je výraz pro člověka bez domova, přesto v mnoha lidech vyvolává negativní emoce. Proč? Většina si totiž uvedený výraz spojí s člověkem, kterého vidí každý den na ulici, špinavého, zapáchajícího a opilého. Právě ta opilost bývá velmi často oním jazýčkem na vahách, proč člověk, který se dostal na okraj společnosti zde setrvává, místo aby se pokusil o návrat. A možnosti tu jsou a mnozí je využívají.
Strážníci městské policie se velmi často setkávají s kritikou, že nedokážou vyřešit problémy spojené s bezdomovectvím. Skutečnost je však naprosto odlišná, jen se o ní málo mluví. Důležité je zmínit, že bezdomovectví je sociální problém, nikoli bezpečnostní. Tím se potenciálně může stát, ale vždy se bude jednat jen o zlomek lidí žijících na ulici.
Komunikace s bezdomovci je každodenním chlebem strážníků. Od ranních hodin, kdy jsou tito ještě ve stavu relativní střízlivosti je usměrňují a snaží se je vykázat mimo frekventovaná místa, kde mnohdy budí veřejné pohoršení či znečišťují veřejná prostranství. Mnoho oznámení od občanů má však také jednoduchý motiv. Prostě na ně není hezký pohled, sedí či leží na lavičkách a zapáchají. Snaha strážníků směrovat tyto lidi do azylových domů, kde se jim dostane náležité pomoci a mohou nastartovat návrat zpět do společnosti naráží na již zmíněný alkohol. I to je důvod, proč někteří z nich jsou klienty Protialkoholní záchytné stanice. Strážníci s nimi mají bohaté zkušenosti, neboť přibližně ve dvoustovce převozů realizovaných městskou policií za rok mají velký podíl a mnozí vykazují recidivu. Ústavní léčba v ČR absentuje a tak jsou kromě strážníků zatěžováni naprosto zbytečně i zdravotníci.
Vymahatelnost práva je u lidí bez domova, kteří rezignovali na společenské hodnoty nulová. Samospráva může vytvářet nekonečné množství vyhlášek, ale uložené pokuty prostě nikdo nevymůže. Strážníci evidují stovky a stovky kontrol a řešení bezdomovců. Nemálo z nich má ročně 50 a více záznamů, takže zcela jistě nedochází ze strany strážců veřejného pořádku k přehlížení. Spíše si kladou otázku: "Kam s ním?" a odpověď není vůbec snadná. Zákaz pobytu, který měl být nástrojem na část přestupců, zde svoje poslání neplní, resp. jej neplní jak bylo očekáváno a v novele zákona je tento institut již úplně vypuštěn.
Není ovšem negativního bez pozitivního a toho je možná daleko více, ale jak bylo uvedeno výše, moc se o tom nemluví. Společnost dnes raději přijímá a hodnotí to negativní, co reprezentuje možná skupinka 20-30 problémových bezdomovců. Ale co ty ostatní? Těch jsou stovky a na ulici nejsou díky preventivním programům a dobré práci samosprávy a neziskových organizací vidět. V Karlových Varech máme například Armádu spásy, s níž městská policie dlouhodobě a intenzivně spolupracuje. V letošním roce se v rámci provozu azylového domu, noclehárny a nízkoprahového denního centra postarala o 400 lidí. Ve spolupráci s MP a technickým odborem organizuje úklid veřejných ploch, které bezdomovci znečistí. Působí rovněž v preventivní oblasti tím, že s MP zajišťuje provoz MOBIDIKa a na konci letošního roku navazuje na mobilní nízkoprah zpuštěním stacionárního nízkopahového centra pro děti a mládež v Drahovicích. Právě spolupráce s neziskovým sektorem je správnou volbou a měla by být nadále podporována.
Prevence je důležitá a je lepší než represe. Faktem ale zůstává, že efektivita prevence je přímo úměrná adekvátním represivním opatřením. Řešení určitě nabízí možnost nařízení ústavní léčby s cílem jedince resocializovat. Výrazně by tak došlo k snížení recidivy, zneužívání práce strážníků a zdravotníků a nepochybně by toto opatření mělo i preventivní dopad na ty, kteří se rozhodli pro tento způsob života. Do doby nalezení efektivnějšího způsobu řešení negativních dopadů generovaných několika problémovými bezdomovci nezbude strážníkům a dalším zainteresovaných subjektům, než odvádět onu sisyfovskou práci. Nade vší pochybnost se ale společnost bude muset naučit s bezdomovectvím žít, stejně jako se tomu naučili v zahraničí.
Marcel Vlasák
